O historii trati Salzburger Lokalbahn (dále SLB) jsem se začal zajímat v době, kdy jsem pracoval ve firmě, která prováděla modernizaci vozidel řady ET40, které jsou v současné době v provozu. Nejprve jsem se zajímal o filatelistickou dokumentaci samotných vozidel ET40, která procházela rekonstrukcí, později jsem svůj zájem rozšířil i o historii SLB, o její provozy a hlavně o filatelistickou dokumentaci všeho, co se týká jak vozidel, tak i samotné SLB. V této práci je kladen hlavní důraz na filatelistickou dokumentaci vozidel SLB. Pro jejich zasazení do příslušného časového období je v textu uvedena i stručná historie a současná struktura dopravy pod hlavičkou Salzburg AG; kde to bylo možné, je i zde použita filatelistická dokumentace.

Späť na Obsah

2. Něco z historie

10. srpna 1886 poprvé vyjely vlaky Salzburger Lokalbahn (dále SLB) z hlavního nádraží přes město až k vnitřnímu kameni. Provoz byl v té době zajišťován parními tramvajemi řady 6 „Gartenau“ (obr. 1). Ještě téhož roku byla trasa prodloužena až k hranicím města poblíž St. Leonharda. Drážní síť byla rozšířena v roce 1892 otevřením odbočky do Parschu. Zde také probíhala živá výměna zboží se státními železnicemi, cestující zde mohli pohodlně přestupovat na zubačku na Geisberg. O čtyři roky později byl otevřen nejmodernější úsek SLB do Lamprechtshausenu.

Salzburger Lokalbahn - Historie a filatelistická dokumentace vozidel SLB

Obr. 1 – dopisnice ze dne vydání známky Mi. 1854 k 100. výročí SLB; na poštovní známce, příležitostném razítku (dále PR) a doprovodné kresbě je parní tramvaj řady 6 „Gartenau“, která sloužila v počátcích provozu.

V počátcích byl provoz zcela zajištěn parními lokomotivami, obraz se však nadlouho změnil v roce 1907, kdy byla zahájena elektrifikace tratě. Současně byla síť rozšířena do bavorského Berchtesgadenu a ke Königsee. Díky tomu bylo dodáno několik nových elektrických vozidel, které sloužily především osobní dopravě, ale také pro jiné účely.

Několik těchto vozidel je dokumentováno na obr. 2-5.

Obr. 2 – FDC se známkami Mi. 1854 zaslaná doporučeně; na PR a přídavné kresbě je vůz ET3 (MBC3) z roku 1908.

Obr. 3 – dopis s PR; součástí kresby PR je vůz ET6 z roku 1908.

Obr. 4 – FDC vánoční známky zaslaná příležitostnou adventní vlakovou poštou Salzburg – Oberndorf (včetně příchozího razítka); motivem přídavné kresby na obálce a součástí kresby PR je technický vůz ET10 z roku 1908.

Obr. 5 – dopis s PR; součástí kresby PR je vůz ET21 z roku 1908.

Změna dopravní filozofie města na „město vstřícné automobilům“ vedla od roku 1938 k postupnému stažení SLB z jihu a nakonec i z celé oblasti vnitřního města.

Trať do Lamprechtshausenu vděčí za zachování v těchto obtížných dobách především díky nové těžbě uhlí v Trimelkammu v Horním Rakousku. V roce 1951 byla postavena odbočka z Bürmoosu do uhelného dolu v Trimmelkamu, hlavní trať byla rozšířena a plně elektrifikována. Již potřetí v historii SLB byla na počátku padesátých let provedena generační změna ve vozovém parku nákupem dvou nových elektrických jednotek, dvou nových elektrických lokomotiv a sedmi vagónů; současně došlo k rekonstrukci stávajícího vozového parku. Příklady nových vozidel jsou níže na obr. 6-8, rekonstruovány byly mj. i vozy na dříve uvedených obr. 3 a 5.

Obr. 6 – FDC se známkou Mi. 1854 zaslaná balónovou poštou v rámci oslav 100 let SLB (včetně příchozího razítka z místa přistání balónu); součástí kresby PR je vůz řady ET30 z roku 1952.

Obr. 7 – dopis s PR; součástí kresby PR je vůz ET31 z roku 1952.

Obr. 8 – dopis s PR; součástí kresby PR je vůz ET31 z roku 1952.

Tato investice sloužící k zatraktivnění dopravy však zapůsobila vstříc negativnímu „duchu času“ pouze částečně. Zejména v osobní dopravě docházelo k poklesu přepravních výkonů, což nakonec vedlo k tomu, že na začátku 70. let využívalo SLB pouze 1,2 milionu cestujících, takže její další provozování bylo akutně ohroženo.

Späť na Obsah

3. Salzburger Lokalbahn dnes

Dnes je SLB vlastněna společností Salzburg AG pro energetiku, dopravu a telekomunikace (Salzburg AG für Energie, Verkehr und Telekommunikation) a jako nedílná součást Salzburských lokálních drah je nyní největším poskytovatelem přepravních služeb ve spolkové zemi Salzburg.

Po přelomu tisíciletí se z malé místní železnice stala různorodá železniční společnost, která kromě hlavní trati do Trimmelkamu a Ostermiethingu provozuje řadu dalších železnic a také trolejbusovou dopravu v Salzburgu. Více než 50 milionů cestujících a přibližně 2,5 milionu tun zboží jsou klíčovými ukazateli prosperující společnosti.

Jako několik příkladů dalších dopravních aktivit Salzburg AG (kromě SLB), které lze filatelisticky dokumentovat, mohu uvést především lanovku do pevnosti Hohensalzburg (obr. 9 a 10), která je hojně využívaná turisty. Nelze opomenout ani lodní dopravu na Wolfgangsee (obr. 11) nebo Pinzgauer Lokalbahn (obr. 12)./p>

Hlavní trasa ze Salzburgu do Lamprechtshausenu a Trimmelkamu plní nejen důležité společenské úkoly, ale také rozhodujícím způsobem přispívá k odlehčení silniční dopravy a zmenšení stále existujícího rozdílu v dopravě mezi městem a venkovem. Především je ale energeticky úspornější a ekologičtější než individuální doprava. Díky pravidelnému téměř nepřetržitému 30 minutovému cyklu - a to 365 dní v roce - a dalším vloženým zrychleným spojům během dopravní špičky nabízí SLB nejlepší alternativu k již přetížené silniční síti zemského hlavního města a přilehlé oblasti.

Obr. 9 – dopis s PR; součástí kresby PR je starý vůz lanovky na pevnost.

Obr. 10 – dopis s PR; součástí kresby PR je současná podoba vozu lanovky.

Obr. 11 – dopis s PR; součástí PR vlevo je připomínka 100. výročí dopravy na Wolfgangsee.

Obr. 12 – lístek s PR; PR bylo používáno u příležitosti 80. výročí Pinzgauer Lokalbahn.

Späť na Obsah

3.1 „Duch SLB“

O co se SLB ve své 135leté historii neustále snaží a stále usiluje, jsou cílená zlepšení, přičemž je zásadní dosáhnout vysoce efektivních výsledků s co nejnižšími finančními výdaji. Příkladem je lepší propojení dopravních systémů nebo rozumná optimalizace provozních prostředků.

Vylepšené technické systémy, zavedení signalizovaného provozu vlaků, integrace místní železnice do salzburského dopravního sdružení, hustý pravidelný provoz sedm dní v týdnu a v neposlední řadě celkem 18 moderních elektrických železničních vozů generace „Stadtbahn“ ukazuje úsilí o neustálé zlepšování. Referenčním kritériem jsou potřeby obyvatel - zejména těch, kteří dojíždějí.

Späť na Obsah

3.2 Cesta z krize – pravidelný taktový provoz

Po uzavření místních železničních tratí do Parschu a St. Leonhardu se rozsah dopravy na trase do Lamprechtshausenu systematicky snižoval. Vlaky jezdily jen nepravidelně v dlouhých intervalech a mezery v jízdním řádu delší než dvě hodiny byly spíše pravidlem než výjimkou. Pokud SLB měla mít šanci na přežití, bylo nutné vypracovat nabídku jízdního řádu podle potřeb zákazníka. První krok k současné podobě nabídky byl učiněn v roce 1981 zavedením pravidelné hodinové dopravy mezi Salzburgem a Lamprechtshausenem v pracovní dny. Ze strany politiků a provozovatele to bylo známkou uznané hodnoty místní železniční tratě pro celou severní spádovou oblast hlavního města Salzburgu.

Zpočátku, kvůli nedostatku nových motorových vozů, byly vlaky provozovány se stávajícím vozovým parkem (částečně z let výstavby 1907-1911), a navíc ojetými vozidly kolínsko-bonnských železnic (KBE), tzv. „Stříbrnými šípy“. Bylo však jasné, že pořízení nových motorových vozů bude nutností. Prvních pět nových kloubových železničních vozů řady ET 40 bylo uvedeno do provozu v roce 1983. Dnes je v provozu celkem 18 železničních vozů čtyř sérií a tvoří úspěšné dějiny trvající přes tři desetiletí.

Späť na Obsah

4. Úspěch s 18 moderními příměstskými vozidly

V 70. letech, kdy se plánovalo pořízení nových vozidel, se stále uvažovalo o koncepci provozu lokomotivy a vagónů. Když ale vedení železnice převzal ing. Wilhelm Staudinger, uvědomil si, že atraktivní místní dopravu lze zaručit pouze lehkými a rychlými jednotkami.

Při přípravě výběrového řízení na nové motorové vozy byla věnována zvláštní pozornost potřebám provozu a údržby vozidel. Byly provedeny rozsáhlé projektové studie. Původně byla plánována dvě nakrátko spojená příměstská vozidla; jako vzor byly vybrány vozy, které se dodnes používají na švýcarské Uetlibergbahn v Curychu. Diskutovány však byly také příměstské železniční vlaky typu „MX A“ vyvinuté v bývalé NDR pro budapešťskou místní železnici „BHEV“. Nakonec byla vozidla odvozena z nedávno vyvinutého frankfurtského lehkého kolejového vozidla typu „U3“ německého výrobce DÜWAG a upravena pro podmínky provozu SLB - více sedadel, méně dveří a přizpůsobení provoznímu napětí 1000 V stejnosměrných. Konstrukce vycházela z vozidel typu „U2“ a byla dokončena společně s celkem 103 vozy pro městskou dráhu ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1968 až 1978. Jelikož se tato vozidla velmi dobře osvědčila, bylo následně (od roku 1978) vyrobeno 37 jednotek pro Edmonton (Kanada), od roku 1981 83 jednotek pro Calgary (Kanada) a od roku 1981 71 jednotek pro San Diego (USA), z nichž deset bylo v roce 2012 předáno do provozu v Mendoze (Argentina). K dnešnímu dni bylo pro městskou dráhu ve Frankfurtu nad Mohanem dodáno 290 vozidel řady „U3“ až „U5“ odvozených od základního typu. Dále existují vazby k vozidlům dopravní společnosti Karlsruhe nebo Albtalbahn typu GT6-80C a městským vozidlům typu „B“, která také patří do rodiny těchto vozidel.

Díky aktivní výměně zkušeností s jinými železnicemi a městskými dráhami mohl být jako podklad pro výběrové řízení vypracován specifikační list. Základní myšlenkou bylo dle možností co nejvíce zahrnout do návrhu vyzkoušené a osvědčené komponenty. Aby bylo zajištěno dlouhodobé používání vozidel, byly již při konstrukci železničních vozů zohledněny aspekty rozšíření železničních vozů o střední článek na osminápravová vozidla. Rovněž bylo vzato v úvahu možné podzemní prodloužení SLB do městského centra, proto mají vozidla průjezdný profil pro městský provoz a jsou v zásadě navržena pro provoz v tunelech.

Financování prvních čtyř železničních vozů umožnil investiční program pro modernizaci SLB uzavřený mezi Rakouskou republikou, zemí Salzburg a městem Salzburg na roky 1981 až 1985. Páté vozidlo bylo doobjednáno po požáru motorového vozu a jeho vyřazení a bylo uhrazeno z pojistných fondů. Objednávku na dodávku konstrukčních částí prvních pěti kloubových vagónů získala společnost Simmering-Graz-Pauker (SGP), elektrickou část vyrobila a nainstalovala společnost AEG Berlin (obr. 13-15).

Obr. 13 – personalizovaná známka s vyobrazením vozu ET45 z první série vozidel řady ET40.

Obr. 14 – FDC se známkou Mi. 1854 zaslaná balónovou poštou v rámci oslav 100 let SLB (včetně příchozího razítka z místa přistání balónu); součástí kresby známky a PR je vůz řady ET40 první série z roku 1983..

Obr. 15 – ilustrovaná obálka vydaná v rámci oslav 100 let SLB se známkou Mi. 1854 a PR; i v kresbě tohoto PR je vůz řady ET40 první série z roku 1983.

Díky velkému úspěchu, spokojenosti provozovatele a cestujících i optimalizaci dosažené v provozu a údržbě bylo možné pomocí dvou dalších investičních programů uvést v roce 1988 do provozu pět nových motorových vozů (obr. 16- 17) a další čtyři v roce 1992 (obr. 18-19).

Obr. 16 – ilustrovaná obálka vydaná u příležitosti slavnostního převzetí vozidel ET40 2. série (ET46-50) s PR; vozidlo 2. série je součástí kresby tohoto PR.

Obr. 17 – pohlednice s PR; součástí kresby tohoto PR je vozidlo 2. série.

Obr. 18 – dopis s PR k převzetí vozu ET 51 z 3. série vozidel.

Obr. 19 – dopis s PR k převzetí vozu ET 54 z 3. série vozidel.

Díky „cihlové“ iniciativě cestujících SLB byl položen základ pro pořízení posledních čtyř železničních vozů. Známý karikaturista novin „Salzburger Nachrichten“ Thomas Wizany zobrazoval karikaturami „mizérii“ cestujících v přeplněných vlacích, čímž si získal srdce a přízeň dojíždějících. Jedna cihla byla prodávána za 50 šilinků (3,63 eur) ve prospěch nákupu nových železničních vozů. Cíle financovat alespoň jedno procento motorového vozu prostřednictvím cihlové iniciativy bylo dosaženo a země Salzburg reagovala na odhodlání svého dopravního referenta Dr. Arno Gasteigera, že regionální orgán, který jako první souhlasil s nákupem motorového vozu, obdrží výtěžek z prodeje cihel. Další motorové vozy byly nakonec financovány městem Salzburg, spolkovou zemí Horní Rakousko a organizací Salzburg AG a byly uvedeny do provozu na jaře 2002 (obr. 20).

Obr. 20 – dopis s PR k převzetí vozidel ET40 4. série (ET55-58); součástí kresby PR je kromě vozidel i tunel v Trimmelkamu, kde byla v té době konečná stanice odbočné tratě z Bürmoosu.

Zatímco první tři dodané řady (ET41 až ET54) byly vyrobeny ve společnosti SGP ve Vídni, u této čtvrté série bylo třeba zohlednit změny, které mezitím proběhly v průmyslu železničních vozidel na národní i mezinárodní úrovni. Akcie SGP v držení Rakouské republiky byly prodány společnosti Siemens AG v polovině 90. let a společnost pokračovala jako Siemens SGP Verkehrstechnik GmbH. Současně byla divize železniční dopravy AEG převedena prostřednictvím několika zprostředkujících společností (včetně např. Adtranz) na mezinárodní skupinu Bombardier Transportation.

V důsledku těchto změn byl vůz ET55 ještě dodán z továrny společnosti Siemens-SGP Verkehrstechnik GmbH ve Vídni, ale vozy ET56 až ET58 již vyrobila jiná dceřiná společnost skupiny Siemens, společnost TwtNOVA sídlící ve slovinském Mariboru. Elektrické zařízení oproti motorovým vozům ET41 až ET54 (stále analogové ovládání) pochází od společnosti Bombardier Transportation, představuje ale nástavbu vybavení AEG původních vozidel. Samotné období nákupu téměř 20 let dokazuje pokrokovou technologii při plánování a konstrukci vozidel, v té době pod vedením ing. Wolfganga Maurachera.

Späť na Obsah

5. Konstrukce nových vozidel

Při rozhodování o konceptu vozidla byla zohledněna nejen směrovací data, ale také především požadavky v té době hledané provozní koncepce. To bylo stanoveno 30 minutovým cyklem, ve kterém lze vlaky flexibilně posilovat.

Základní veličinou pro dimenzování vozidel byl objem cestujících, se kterým se mělo počítat, s přihlédnutím ke třem dalším proměnným: doba jízdy, počet vozidel ve vlaku a komfort dopravy. V souladu s tím byly motorové vozy navrženy pro kapacitu 80 míst k sezení a 100 míst pro stojící. Instalací mnohočlenného řízení je možné spřáhnout až čtyři motorové vozy, ve výjimečných případech a mimořádných událostech (např. porucha) až pět vozů. Vzhledem k tomu, že na koncích trasy nejsou žádné smyčky, bylo nutné zvolit konstrukci jako obousměrné vozidlo, což bylo také výhodné při převzetí trasy Bürmoos – Trimmelkam k 1.1.1994 (obr. 21). Vlaky ze Salzburgu tak lze podle potřeby rozdělit nebo kombinovat.

Obr. 21 – dopis s PR k převzetí trati Bürmoos – Trimmelkam dne 1.1.1994; kresbu PR tvoří vozidlo řady ET20 původního provozovatele St&H/SAKOG (vlevo) a vozidlo řady ET40 nového provozovatele SLB (vpravo).

Na rozdíl od lehkých kolejových vozidel podobné délky (např. pro Frankfurt nad Mohanem) jsou na každé straně vozidla pouze dvoje dvojité dveře, které se nacházejí uprostřed článku. S ohledem na větší provozní vzdálenosti se upustilo od instalace dalších dveří ve prospěch vyššího počtu sedadel.

V prostorech vedle dveří, které jsou určeny především pro přepravu kočárků, invalidních vozíků a kol, byla navíc umístěna sklopná sedadla.

Všechny nové vozy dostaly pojmenování podle míst, kterými trať SLB prochází, dále jména spolkových zemí a partnerských měst (příklady jsou na dříve uvedených obr. 18 a 19 – vozy ET51 „Bertechsgaden“ a ET54 „Laufen“).

Späť na Obsah

Závěr

Základním podkladem pro tuto práci byla literatura [1], ze které pocházejí pasáže o historii tratě; údaje byly rozšířeny o informace z literatury [2]. Publikace [3] pak byla cenným pomocníkem při identifikaci kreseb vozidel na materiálech vydaných ke 100. výročí SLB.

Všechny vyobrazené materiály pocházejí ze sbírky autora.

Na většině materiálů zobrazujících vozy řady ET40 je na čelní masce zřetelný emblém „SVB“ (nejlépe na obr. 22). Jedná se o zkratku názvu „Salzburger Verkehrsbetriebe“, což je předchůdce dnešní Salzburg AG. V tomto barevném schématu již vozy nejezdí, současná podoba je vidět na obr. 13 a 20.

Obr. 22 – analogická pohlednice k 100. výročí SLB ze dne vydání známky Mi. 1854; na kresbě známky a především na kresbě pohlednice je vidět původní barevné schéma vozidel včetně zkratky „SVB“.

Späť na Obsah

Seznam použité literatury

Späť na Obsah

Článok vychádza z ročníkovej práce Salzburger Lokalbahn - Historie a filatelistická dokumentace vozidel SLB autora Davida Schillera, ktorú vypracoval v rámci vzdelávacieho programu Zberateľstvo a filatelia Univerzity tretieho veku Žilinskej univerzity v Žiline v akademickom roku 2021/2022 - koordinátor: Ing. Martina Kardošová-Kapitulíková, lektor: Dr. Vojtech Jankovič.

Autor: David Schiller

Poslať komentár