Slovenská, česká a československá známka:
Tvorcovia československých a slovenských poštových známok: IGOR RUMANSKÝ – Oneskorené rekviem (čes.)

Ohliadnutie za životom a tvorbou ilustrátora, autora československých a slovenských známok Igora Rumanského.

Letos 10. března by se dožil pouhých 65 let. Řád jeho života měl mnoho podob, ale stále a jednoznačně zůstával pokorným a skromným člověkem čistého srdce. Takovým byl v mládí a zůstal do konce života. Takového jsem jej i poznal; jen různé stupně osudů ovlivnit nemohl. Není nic horšího pro mladého člověka než zklamání z pokřivenosti vztahů a situací, do nichž se propadá. Takováto atmosféra totiž obklopovala i okamžiky, když v roce 1977 začal z Bratislavy (s manželkou Evou) jezdit do Prahy a úspěšně pracovat na prvních návrzích poštovních známek. Tenkrát bydlel v Čajkovského 10. Jednou při neočekávaném návratu domů manželka hostila kohosi, kdo tam nepatřil, a tohle bydliště se stalo osobním prokletím. Krutě zaskočen, dlouho se s tím nemohl vyrovnat. Trochu jsem mu pomáhal vlastní zkušeností, jak rodinné peripetie překonat. To nás i více sblížilo, a Igorovi svým způsobem prospělo. Současně začal měnit adresy svých – většinou velmi skromných - pobytů. V diáři mám poznamenanou adresu: Zadunajská 3, Dvory V., a telefon 620 97. Možná, že by s tímto úvodem Igor nesouhlasil. Skoro určitě.

Životní osudy mu dokázaly přivodit různé komplikace, provázené jakousi nedobrovolnou skepsí. Třeba to tak nevnímal. Když jsem Igora před několika lety v Bratislavě opět potkal, zmužněl. Z dřívějšího pohledu na svět již vystřízlivěl, opíral se o hůl, ale kráčel v černém baretu uváženě a s úsměvem. Tak jsme zašli na oběd do restaurace vedle školy na Hviezdoslavově náměstí, kterou nejen vystudoval (1971); byl asistentem a od roku 1982 působil pedagogicky. V roce 1984 habilitoval na docenta a pak se stal váženým a oblíbeným profesorem – vedl oddělení volné grafiky a knižní ilustrace. Igor Rumanský patřil mezi mladší generaci autorů československých (a později slovenských) poštovních známek. Však byl také na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě vynikajícím žákem profesora Vincenta Hložníka – nepřekonatelného tvůrce známek.

V průběhu studia byl mimořádně poctěn; renomovaný Sborník VŠVU k 25. jubileu školy (1974) otiskl Rumanského Studii autoportrétu (1967). Nutno však zvláště připomenout jeho profesi ilustrátora. Právě ilustrací knih vytvořil neskutečně značné množství – téměř 50 titulů. Porovnávat to s počtem autorových poštovních známek je nesrovnatelné. Ale známky ho nemíjely; ve svých emisích byl mistrem s charakteristickým kreslířským a kompozičním výrazem. Takový neomylný instinkt i k barevné a kresebné lyričnosti. Většinou s figurální alegorií a symbolikou. Nebylo náhodou, že patřil do generace, u které v námětech… „tvorivého rozvíjania expresívnej polohy môžeme potom sledovať prínos. Vychádza z lásky k človeku a k nemu sa vracia“ (Ľudo Petránsky). Úspěchy měl v umění grafiky jemnými vlasovými rytinami, dokonalostí dřevorytu i dřevořezu, nebo barevnými litografiemi. Při jednom našem setkání mi věnoval vynikající dřevoryt, zobrazující torzo ženského aktu z roku 1971. Patřil do souboru prací, které předložil při závěrečných zkouškách na VŠVU. Mezi řadu samostatných výstav u nás i v zahraničí připomenu jeho pozvání na vernisáž v Bratislavě – Galerie C. Majerníka 25. července 1978. Předtím (1974) vystavil grafiku a kresby, společně s bratrem Ivanem Rumanským, v Duchcově. Po vernisáži další výstavy: Výběr z tvorby grafiky a ilustrací (pořadatel Svaz slovenských výtvarných umělců a Kniha, n. p. hl. města Prahy, 26. srpna 1986 v síni Vodičkovy ulice), jsme jeho úspěch oslavovali dost dlouho. Brzy k ránu ho doprovázíme rovnou na první rychlík. Skoro zapomněl na balíček se zakoupenými rydly a jehlami. Potřeboval je zvláště pro exlibrisovou tvorbu, která se svým formátem blížila známkám. V té byl již uznávaným a vyhledávaným autorem předních sběratelů z USA, Rakouska, Švýcarska, Nizozemska aj. Úplný seznam Rumanského exlibris, žel, neexistuje dodnes.

Velkým úspěchem Igora Rumanského bylo již prvních šest příležitostných známek tří sportovních emisí v dubnu 1978 k MS a ME v ledním hokeji v Praze (se známou deskovou odchylkou u hodnoty 2 Kčs), k 70 letům pozemního hokeje, a Mistrovství Evropy v atletice. Za tuto emisi obdržel čestné uznání ministra spojů. Koncem ledna 1980 opět známka na sportovní téma se skupinou maratónců k 50. výročí MMM v Košicích (též s vyhledávanou výrobní vadou). Po tiskové konferenci k této emisi jsme s Igorem poobědvali a poklábosili v Klubu novinářů. O Igorovi existuje řada odborných i osobních vzpomínek a vyznání. Pokládám však za nedomyšlenou a nepřesnou formulaci, že slovenští autoři v devadesátých letech do známkové tvorby vstupovali. Není tomu tak – ve skutečnosti to nebylo možné, ani kdyby chtěli. Tento detail je běžně známý i filatelistům, protože o vstupu každého autora rozhoduje umělecká komise vydavatele.

Tematicky odlišná byla známka, kterou mu umělecká komise „přiklepla“ k Mezinárodnímu dni studentstva (17. 11. 1984) - opět cena ministra za známkovou tvorbu. Figurální pojetí vystřídala kruhová kompozice hlavy dívky a holubice. Poslední známku pro československého vydavatele vytvořil k Mistrovství Evropy juniorů ve stolním tenisu 1992; barevnou kresbou zobrazuje smečujícího hráče.

A tak jak ubíhal čas, měnil se jeho osobní život i názory; znova se oženil, měl rodinu, stal se velkorysým posuzovatelem událostí a oblíbencem u žen. Podle svědectví i kamarádů stále plachý a skvělý člověk. Osobnost. V mysli se jim uvelebil navždy. Poštovní známky miloval – však ty nás vlastně sblížily. I osobně. V rodném Slovensku jako by jej vydavatel míjel; emisních příležitostí měl nesrovnatelně méně. Proč, když známky Igora velmi přitahovaly? Důvody neúčasti nikdo nevysvětlil; jen tušíme… V silné tvůrčí konkurenci dostal příležitost až roku 1995. O to však významnější: Europa – Mír a svoboda – s alegorickou postavou ženy svobody: „Výrazne sa prejavuje jeho osobitý grafický rukopis, charakterizovaný uvoľnenosťou linií modelujúce tvar a dotvárajúce dynamiku kompozície.“

Tak popisuje Rumanského zpracování výsostně závažného námětu Antónia Paulinyová, bývalá šéfka útvaru slovenské známkové tvorby. Právě tato známka patří mezi autorské skvosty známkové grafiky – včetně FDC! Oceněna byla i Cenou ministra dopravy, pošt a telekomunikací SR. Ceněny jsou – rovněž mezi filatelisty příležitostné tisky – černotisky; známky s deskovou a výrobní chybou, včetně odchylky zoubkování, i samotný desetiblok jako tiskový list.

Ve stejné hodnotové kategorii vnímáme známku 9 Sk – Světový rok Slováků ze 17. 7. 1997. Až po šestileté pauze stává se autorem opět sportovního námětu: Mistrovství světa v plavání Barcelona 2003. K vyobrazení vybral plavkyni ve volném stylu (měla připomenout úspěchy Martiny Moravcové – na LOH 2000 dvě stříbrné medaile). Další přerušení; nemuselo být záměrné. Nevíme proč, ale je tam opět tříletá pauza.

Pravděpodobně si hned neuvědomujeme, že rytcem všech jeho známek byl o 15 let mladší Rudolf Cigánik z Handlové. Přesný, pracovitý a nesmírně kultivovaný. Bravurní. Začínal jako rytec, později rovněž tvůrce poštovních cenin. Nerozlučné přátele spojovalo mnohé, nejen rodný kraj kolem Liptovského Mikuláše. Jejich tvořivá spolupráce, v detailu i maličkostech, jim prospívala; společně obohacovali umění jemuž byli oddáni. Zkrátka mezi trvalé dokumenty o setkávání s Igorem Rumanským patří ojedinělá monografie (téhož názvu) z roku 2007, skvěle ztvárněná, jejíž iniciátorkou i autorem je paní Slavomíra Očenášová. Začala ji psát a sestavovat s příspěvky pamětníků ještě za Igorova života. A její zásluhou se zachovaly příležitostné fotografie i nové dosud neznámé informace.

		Dne 23. června 2006 vychází v emisi Technické památky – Klenotnice muzeí, tematicky i autorsky zcela ojedinělá známka (hodnoty 31 Sk), v které Rumanský maluje měděnou míru ze 16. století. (foto Igora s Cigánikem před panelem při Inauguraci) Kritika nesmyslně označila její kompozici za statickou a bez imaginace. (Spíš to hodnocení vychází z nevyváženosti emise.) Ano, chyběl styl jeho lineární kresby – patrně již unavený a nemocemi zesláblý.
		Zároveň se takto podivně uzavírá i jeho celoživotní tvorba poštovních známek. Už nevzal pero ani štětec do ruky. Igor Rumanský 10. srpna 2006 umírá; pochovaný – společně s bratrem Ivanem a rodiči – je na hřbitově v rodné Demänové. Slovenská pošta za tři dny vydala k uctění jeho památky příležitostní celinovou obálku s natištěnou známkou „Lípa“ a přítiskem motivu z FDC známky Světový rok Slováků: IGOR RUMANSKÝ 1946 – 2006. Autorem liniové rozkresby podle návrhu Igora byl akademický malíř Rudolf Cigánik.

Téměř neznámou poctu Igorovi vytvořil Cigánik roku 2008 jako exlibris ve formě vyryté poštovní známky; námět tvoří Rumanského kresba Krst (1972).

Mezi trvalé pocty patří kulturní počin Igorova nejmladšího bratra Michala. Koupil v Liptovském Mikuláši a zřídil svým sourozencům Ivanovi a Igorovi galerii: RUMANSKY ART CENTRE. Sídlí uprostřed města (projektoval ji Ján Revaj, Igorův student, působící ve Vídni). Láká to k návštěvě. A pak. Objevit – zda-li nezapomněli na poštovní známky.

Chtěl jsem závěrem skončit malým humorným klípkem, který by se s Igorem úsměvně pojil. Na obzoru je však daleko potěšující sdělení vydavatele slovenských známek. Podle emisního plánu chystá 6. 12. 2013 Deň poštovej známky: Igor Rumanský (1946 – 2006). A já po těch, bohužel, pouhých pětašedesáti nedožitých letech Igora Rumanského, kdykoliv si na něho vzpomenu, vždycky vidím jakési podobenství nadčasovosti: Aby byl připomenut a nebyl zapomenut. Protože si to zaslouží.

__________________________________________________ . _______________________________________________

Poznámka: Pôvodná verzia tohto článku bola napísaná pre časopisy Merkur-Revue a ZBERATEĽ. So súhlasom autora uverejnené na stránke www.postoveznamky.sk.
__________________________________________________ . _______________________________________________