Thematic Philately:
Get started with ... a thematic exhibit

Use translation by Google Translate (no guarantee).

The article, which is intended not only for beginning collectors and exhibitors, brings ideas on how the collector may start collecting a certain thematic area and how to incorporate his/her knowledge.

Když se ohlédneme do 70. a 80.-tých let minulého století, tak s údivem žasneme, kolik filatelistů v té době bylo a kolik je jich dnes. Filatelie je ale pořád krásný koníček, při kterém se dozvídáme spoustu nového a zajímavého. Na sbírání známek mě baví nejen ukládání a správné zařazení známek do knih, kterým říkáme zásobníky, ale také jejich studium. Při jejich prohlížení mě napadla myšlenka, že ze známek můžeme vytvořit dílo, které dává smysl obrazu známky a taky dílo, které ostatním řekne, jaké znalosti mám o daném tématu. Odborně se mu říká „filatelistický exponát“. Vím, že i mezi vámi je spousta takových, kteří mají dostatek různorodého materiálu ať už z vlastního sbírání nebo dědictví po rodičích a hledáte ten prvotní impuls, jak začít s exponátem. Chci vám popsat, jak takový „impuls“ vypadal u mě a navnadit vás k výrobě exponátu, který vám bude jistě dělat radost a ukáže všem vaše nejen filatelistické znalosti.

Od počátku jsem se věnovala sbírání známek flory. Je to však velmi rozmanité téma, které nejde zahrnout do jednoho exponátu. Proto jsem si raději zvolila užší oblast, a to léčivé rostliny. V první řadě jsem musela pečlivě vymyslet už samotný název exponátu. To je totiž první krok, jak zaujmout návštěvníky výstavy, aby věnovali alespoň krátkou pozornost našemu „dílku“. Na dobrou myšlenku mě přivedly různé názvy knih o léčivých rostlinách, které jsem prostudovala, a pojmenovala jsme ho: „Zelená lékárna – tisíce let přírodního léčitelství“. Pak přišlo na řadu vypracování předběžného plánu exponátu, ale otázka byla- podle čeho? K tomu mi právě pomohla zmíněná literatura a mnoho informací, které jsem nastudovala z internetu. V mém případě nebylo zase až tak obtížné vybrat názvy kapitol, protože mě k tomu navedl už samotný název exponátu – „tisíce let přírodního léčitelství“, Vybrala jsem časové éry našeho života - pravěk, starověk, středověk, novověk a moderní doba. Následovala část o sběru a zpracování. V další kapitole jsem představila významné léčivé rostliny světa a na závěr jsem zařadila kapitolu o ochraně přírody. K první části exponátu jsem si vytvořila krátký příběh, který vám předkládám a ve kterém můžete najít inspiraci a hlavně poznání toho, že léčivé rostliny provázely člověka už odnepaměti.

Pravěk. Podle archeologických nálezů z prehistorických sídlišť neandrtálců byly léčivé rostliny užívány již před 60 000 lety. Z rostlin, které neandrtálci používali, byl hodně častý řebříček obecný (Achillea millefolium) a proskurník lékařský (Althaea officinalis). Obě rostliny mají např. velmi příznivý vliv na funkci ledvin a močových cest.

V roce 1991 se turistům podařilo najít v Alpách mumifikované tělo prehistorického člověka z doby před 5300 lety. Tento „ Muž z ledovce“ jak byl nazván, je uložen v muzeu ve městě Bolzano a byl zřejmě zavražděn šípem s kamenným hrotem. U sebe měl krom obvyklých věcí, také dvě záhadné kuličky z materiálu připomínající korek. Šlo o kousky houby (choroš) cizopasící na kmenech břízy - Piptoporus betulinus. U „Muže z ledovce“ byl zjištěn střevní parazit a tyto kousky houby, která má silné protiparazitické účinky, používal jako lék. Tento objev je nejstarším dokladem léčitelství: 3300 let př. n. l. dokázal buď sám, nebo někdo jiný, určit diagnózu a naordinovat vhodný přírodní lék.

Jak ale tehdejší lidé odhalili účinky těchto rostlin? Zřejmě tím bylo pravděpodobně chování zvířat. Prehistorický člověk byl velmi dobrý pozorovatel a musel si povšimnout, že některá zvířata jevící se jako nemocná, vyhledávají a konzumují některé rostliny, jichž si zdravá zvířata nevšímají. Lidé začali tyto rostliny zkoušet sami na sobě a zjistili jejich podivuhodné účinky. Starověk. Území v Malé Asii, které se nachází mezi řekami Eufrat a Tigris bylo kolébkou starověkého národa - Sumerů. Staří Sumerové neměli lékaře. Nemocní se shromažďovali na náměstích a kolemjdoucí jim udělovali rady. Podle legendy seslali bohové lidem lékaře jménem Thrita, spolu se zlatým nožem, deseti tisíci léčivými rostlinami a věděním jak je užívat.

Nejstarší psaný recept je na hliněné destičce z doby okolo roku 2100 př. Kr., uvádějící několik léčivých rostlin např. mák, nebo myrhu. Myrha byla jeden z darů tří králů Ježíškovi v Evangeliu podle Matouše uvedeném v bibli. Myrha byla používána jako balzamovací mast a byla používána v kadidle až do 15. století jako symbol pokání při pohřbech a kremacích. Je zmiňována ve vánoční koledě „My tři králové“.

V roce 1874 učinil německý egyptolog Georg Ebers v Údolí králů nedaleko Luxoru významný objev. Byl jím 22 metrů dlouhý papyrový svitek z období asi 1500 let př. Kr., který představuje nejstarší medicinský text na světě. Tento „Ebersův papyrus“, jak byl nazván, obsahuje 876 bylinných receptů, uvádějících více než 500 druhů rostlin a rostlinných přípravků např. mátu, šalvěj, heřmánek nebo aloe.

Počátky čínského přírodního léčitelství se ztrácí hluboko v dějinách lidstva. Podle legendy okolo roku 3400 př. Kr. - tedy v době, kdy žil „Muž z ledovce“, bájný čínský císař Šen-nung, „božský pěstitel“, vynalezl zemědělství a objevil léčivé vlastnosti mnoha druhů rostlin. Účinky rostlin zkoušel sám na sobě a to se mu také stalo osudným. Po požití příliš velké dávky smrtelně jedovaté rostliny zemřel. Podle čínské legendy byl čaj objeven, když se Šen-nung potuloval po venkově, kde hledal léčivé byliny. Šen-nung měl břicho průhledné jako sklo a mohl v něm velmi jasně vidět všechno, co jedl. Jednoho dne narazil Šen-nung na druh rostliny se zelenými listy a bílými květy. Když snědl její listy, všiml si, že se v jeho žaludku náhle děje něco podivného – listy se začaly nejenom točit dokola a vyčistily všechno jídlo, které snědl, ale zanechaly po sobě i příjemnou chuť v puse a pocit svěžesti.

Od té doby začal Šen-nung používat listy k neutralizování jedu v rostlinách, které ochutnával. Objevení detoxifikačních účinků listů v něm vyvolalo velkou radost. Věřil, že dar čaje, který nazval „čcha“, mu byl propůjčen bohy na nebesích za jeho dobrotu, že se i ve svém pokročilém věku snaží hledat byliny, kterými by vyléčil choroby lidí.

Staří Řekové věřili, že nemoc je prokletím seslaným bohy a za uzdravení je třeba se modlit k bohu lékařství Apollonovi. Dle řecké mytologie měl Apollon syna Aeskulapa, zbožštělého léčitele, jenž léčil nemocné za přispění svých dcer, z nichž jedna měla jméno Hygieia. Bohyně Hygieia představovala zdravý způsob života a od jejího jména je odvozený i náš výraz hygiena, což je význam „žít zdravě“.

Povolání Aeskulapova kněze bylo dědičné, syn přebíral chrámovou funkci po otci. Z jedné takové rodiny pocházel i „otec medicíny“ – Hippokrates (460 - 377 př. n. l.). Hippokratův přínos spočíval v tom, že odvrhl Aeskulapovo dědictví a řeckou medicínu zesvětštil. Nepovažoval totiž nemoc za trest bohů. Na vině podle něho byly vlivy prostředí, podnebí a složení potravy. Byl prvním lékařem, který nemocné podrobně zblízka vyšetřoval, a také jako první zavedl učení na skutečných případech, metodu uplatňovanou ve vědecké medicíně dodnes.

Středověk. Po pádu Říma nastoupila své tažení světem arabská kultura. V letech 600 - 800 n. l. vzniklo islámské impérium, které mělo antickou kulturu a vzdělanost v úctě. Mezi jejich kořist patřily i starořecké a latinské spisy, které byly v obrovských množstvích dopravovány do Bagdádu, aby tam byly překládány do arabštiny a studovány. Nejvýznačnějším arabským lékařem té doby byl Ibn Sína, zvaný též Avicena (980 - 1037 po Kr.), který je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie.

V této době přešlo v Evropě léčení a lékárnictví do rukou katolické církve. Ta zastávala názor, že nemoc je trest boží, jenž může být léčen pouze modlitbami a pokáním. Díky prozíravým katolickým mnichům bylo dědictví staré antiky však zachováno. Mniši totiž opisovali antické herbáře a jiné texty. Přírodní léčitelství a pěstování bylin se staly doménou hlavně mnichů Benediktinů.

Nejvíce se jako přírodní léčitelka středověku proslavila benediktinská mniška Hildegarda z Bingenu (1098 - 1179) abatyše kláštera v Rupertsburgu v Porýní. Hildegarda tvrdila, že se jí zjevuje Bůh a ukládá jí léčit nemocné a sestavovat léčivé recepty. Vydala zásadní dílo - Léčení podle Hildegardy, kde zúročila poznatky tehdejšího lidového léčitelství. Tento herbář je naprosto výjimečné dílo.

Novověk. Hildegarda z Bingenu měla štěstí, že žila ve 12. století. Kdyby se narodila v období od začátku 14. do pol. 17. století, tak by byla s velkou pravděpodobností upálena jako čarodějnice. Dodnes není jasné, co vlastně spustilo hony na čarodějnice, které ovládli Evropu na celých 350 let. Možná to byl boj pohlaví v medicíně. Léčení bylo totiž doménou mužů. Obecné nazírání na báby kořenářky bylo změněno a už se na ně nehledělo jako na léčitelky a pomocnice v nouzi, ale začalo se na ně hledět jako na zlé čarodějnice.

Čarodějná moc byla přičítána hlavně jedné z rostlin, které se dokonce říkalo ďáblova bylina. Byl to rulík zlomocný (Atropa bella - dona). Požitý ve větším množství je smrtelný. Jeho šťáva nakapaná do očí rozšiřuje zorničky, a proto ho používaly ženy ke zvýraznění očí. Odtud jeho pozdější jméno „bella-dona“, což znamená „krásná paní“. Jinou takovou rostlinou byly „čarodějné zvonky“. Ve velkém množství je tato rostlina jedovatá, v malém má však příznivý účinek na srdce. Později byla přejmenovaná na náprstník (Digitalis) a její účinná látka se používá v kardiologii dodnes.

Moderní doba. Koncem 60. let minulého století se přístup obyvatel ke zdraví a léčení velmi změnil. Nadešla éra preventivní medicíny, kde je snazší nemocem předcházet, než je léčit. Medicínský pokrok byl na vzestupu, ale pro spoustu lidí byla léčba neosobní a také někdy nedostupně drahá. Lidé se proto vrhli na prevenci a péči o své zdraví. Do této filozofie náramně zapadly také léčivé rostliny.

Vzhledem k tomu, že v zemích třetího světa byly a jsou léčivé rostliny tím prvním, po čem lidé sáhnou v době nemoci, bylo nutné spustit ve světě výzkumné programy, které zkoumaly známé i ty dosud neprobádané rostliny. Vznikla naděje, že se podaří objevit nové léky.

Farmacie (též lékárnictví; řec. „farmakon“ = léčivo) je zdravotnické odvětví, které slouží k zabezpečení léčiv pro pacienty. To zahrnuje jejich výzkum, výrobu, distribuci, skladování a výdej (nejčastěji v lékárnách). Výzkumem rostlin na molekulární úrovni, se zabývala řada špičkových pracovišť, přidružených k Akademiím věd.

Výroba léků je v rukou specializovaných firem, které mají špičkové zázemí. Často jsou však pohlceny velkými nadnárodními koncerny, jak se stalo i firmě Heinrich Mack. Ta dnes patří pod skupinu Pfizer, která je úspěšná svým výzkumem a vývojem inovativních léků – a to více než 160 let.

Tolik tedy příběh, který doprovází můj exponát v jeho první části. Je samozřejmé, že jsem nemohla vyjmenovat všechny léčitele, kteří reprezentovali svou epochu, ale musela jsem brát ohled na materiál, který jsem měla k dispozici. To, jak nakonec exponát dopadl, se můžete podívat ve virtuální expozici Exponet: Zelená lékárna – tisíce let přírodního léčitelství.

Vážení sběratelé - námetáři! Vidíte samy, že vytvoření exponátu není až tak složitá „operace“, pokud máte znalosti daného tématu a zásobu materiálu, který jste po léta sbírali nebo dostali po rodičích. Chce to jen chuť něco dokázat a prezentovat to, co se vám líbí a co vás baví. Návštěvníci výstav a hlavně jury, pak jistě ocení vaši snahu.

Kontakt na autora článku: Pavlína Ondrejková